Dvanáctiletý Tarou z Japonska se rozhodl, že na druhý stupeň základní školy už vůbec nenastoupí a raději se naplno ponoří do světa Fortnite. Stavění, přestřelky a hon za Victory Royale mají přednost před sešity a úkoly, přičemž jeho otec i matka mu v tom překvapivě fandí. Podle něj je nesmysl nutit dítě studovat něco, co ho nebaví, a hraní bere jako legitimní cestu, kterou synovi nehodlá komplikovat. Tarou tak tráví u monitoru klidně deset i více hodin denně a s podporou rodiny by rád zamířil k profesionálům.
Internet ale skutečně vybuchl až ve chvíli, kdy otec bez obalu popsal jeden z chlapcových herních maratonů. Tarou se u Fortnite zasekl na téměř 28 hodin v kuse a byl do hry tak ponořený, že ignoroval i základní potřeby. Výsledkem byla nehoda přímo v herním křesle, protože se prostě odmítl odpojit a dojít si na toaletu. Ano, čteš správně, během hraní se počůral.
Celý případ tak působí jako čistokrevný internetový bizár, který si žije vlastním životem. Otec totiž v rozhovorech nezmiňuje jen onu „nehodu“, ale i další momenty, které část publika zvedají ze židle. Mluví třeba o tom, že syn je schopný hrát extrémně dlouho bez pocitu únavy, že se dokáže naprosto odříznout od okolního světa a že hraní bere vážněji než většina dospělých svou práci. Podle něj nejde o závislost, ale o disciplínu a soustředění, které by prý lidé u sportovce obdivovali, zatímco u dítěte s ovladačem v ruce je automaticky považují za problém.
Pro část internetu je Tarou fascinujícím příkladem rodičovské podpory bez brzd, pro jiné spíš ukázkou toho, jak tenká je hranice mezi snem a přepálením. Když otec mluví o tom, že syn „zapomíná na čas, jídlo i okolí“, zní to jedněm jako důkaz absolutního odhodlání, druhým jako červená vlajka velikosti mapy ve Fortnite.
Ať už se na tento japonský příběh díváme jakkoli, jedno je jisté. Málokdy se stane, aby se školní docházka, otevřená rodičovská podpora, extrémní herní maratony a Fortnite potkaly v tak výbušné kombinaci. Jde o směs, která zároveň baví, šokuje a nutí si říct, že tohle už není jen další virální historka, ale moment, kdy si i internet musí přiznat: „Tady už je to možná trochu přes čáru.“
