Třináctého prosince se v Dubaji sešlo přes 60 národních šampionů (včetně slovenského Šimona „MiGi“ Hertnekyho), ale až do finále se dostali jen dva – Fehmi Atalar a peruánský hráč Leo Solórzano. Atalar si přitom účast vybojoval už doma, kde vyhrál turecké národní finále, a na světovém pódiu pak projel celým pavoukem bez jediné prohry. Sám později přiznal, že Tetris původně hrál jen pro zábavu a kvalifikaci zkusil spíš ze zvědavosti.
Velké finále mělo jednoduchý, ale brutální formát. Každý hráč měl pět minut na to, aby nasbíral co nejvyšší skóre, bez jakýchkoli bonusů či násobičů. Vše se odehrávalo na Dubai Frame obří „obrazovce“ ze 1400 dronů, navíc s ovládáním, které si hráči vyzkoušeli poprvé. Solórzano šel na řadu první a opatrnou, technickou hrou se dostal na 57 164 bodů.
Atalar šel druhý, což se ukázalo jako klíčové. Od začátku hrál rychle a sebevědomě, ale hned v úvodu několikrát chyboval a málem si zápas prohrál sám. Právě v tu chvíli ale ukázal schopnost přizpůsobit se – uklidnil se, vyčistil kritické řádky a postupně začal náskok soupeře mazat. Skóre Solórzana překonal s více než dvěma minutami do konce a finále nakonec zavřel na 168 566 bodech. Po zápase mluvil otevřeně o štěstí i o tom, že ho systém podržel, ale zároveň zdůraznil klid a rychlé rozhodování.
Kromě trofeje si odnesl i místo v historii. Red Bull totiž turnajem posunul hranice toho, jak může esport vypadat. Tetris hraný živě na dronech vytvořil skutečné plátno ve vzduchu a ukázal hru, kterou zná skoro každý, v úplně novém světle. I v jedné z nejstarších her může vzniknout moment, který zaujme celý svět – když se spojí jednoduchá pravidla, extrémní podmínky a hráč, který si původně šel „jen tak zahrát“.
