Když se v esportu místo výsledků a výkonů řeší pohlaví, něco je špatně. A pokud se postrádá základní věc, jako je férová šance, tak už jsme na tenkém ledě. Profesionální hráčka Ève „Colomblbl“ Monvoisin na sociálních sítích zveřejnila, že se zpětně dozvěděla důvod, proč ji jeden z ERL týmů po tryoutech nevzal. Nebyl herní. Nebyl ani týmový. Byl čistě o tom, že je žena.
Podle jejího vyjádření přišla informace od člověka zevnitř, který ale odmítl zveřejnit jména. Klíčové je, že rozhodnutí nemělo přijít od organizace jako takové, ale od hráče, který prostě odmítl s ženou hrát. A právě to je moment, který celou situaci posouvá z individuálního selhání do systémového problému.
on m'a autorisée à lâcher le full screen dcp pic.twitter.com/ZsbCYazWx7
— Colomblbl (@Colomblbl) March 24, 2026
Na její příspěvek okamžitě reagovala i bývalá spoluhráčka Maya „Caltys“ Henckel, která sdílela starší zprávu od trenéra. Ten ji chtěl do týmu jako ADC, protože byla podle něj nejlepší. Management mu ale měl říct, že ji nechtějí – údajně kvůli obavě, že by se ostatní hráči víc soustředili na flirt než na hru. Argument, který by v jakémkoli jiném profesionálním prostředí působil absurdně, ale v esportu očividně stále přežívá.
Celá situace spustila lavinu reakcí. Fanoušci i lidé ze scény začali sdílet vlastní zkušenosti a příběhy, které mají společný jmenovatel – podobné věci se nedějí výjimečně. Naopak. Ozývají se hlasy, že se opakovaně stává, že hráčky byly na tryoutech nejlepší, ale stejně nedostaly šanci právě kvůli podobným obavám. A to už není náhoda.
Didn't expect this to blow up... to me it's just another day on the job type of interaction.
I've been hearing these types of reasonings since I was 16. It's sad to see things haven't really changed. https://t.co/aPptUFoPLE— Caltys (@Caltyss) March 25, 2026
K tématu se vyjádřila i známá LEC moderátorka Laure Valée, která upozornila na častý rozpor mezi tím, co si komunita myslí, a realitou. Podle ní se stále objevuje argument, že ženy mají v esportu „výhodu“ nebo že dostávají příležitosti jen kvůli diverzitě. Jenže právě podobné případy ukazují opak – cesta na vrchol je pro ně často výrazně složitější.
Podobně reagovala i Amandine Bamaca, která upozornila na další problém: pokud ženy uspějí, jejich úspěch je často zpochybňovaný a přisuzovaný právě jejich pohlaví, ne výkonu. Výsledkem je prostředí, kde je těžké uspět. A ještě těžší si úspěch obhájit.
Qu’on vienne pas me dire qu’il n’y a pas de femmes en pro play à cause du niveau quand en 2026 on a encore des joueurs qui disent non malgré les tryout positifs et que les staffs sont d’accord avec ça ou mettent des barrières de genre eux mêmes.
— Laure Valée (@LaureBuliiV) March 24, 2026
Zajímavý pohled přinesla také Yuli, která působila jako rozhodčí v LEC. Podle její zkušenosti existovaly týmy, které si oficiální cestou přály, aby za nimi nestála žena jako rozhodčí, protože by je to „rozptylovalo“. I tady se opakuje stejný vzorec – problém není v profesionalitě hráčky nebo rozhodčí, ale v přístupu hráčů, který je ale místo řešení tolerován.
Jeden z hlasů komunity to shrnul poměrně přesně: nejde o jednotlivé selhání, ale o hluboce zakořeněný kulturní problém. Diskriminace v esportu často není otevřená, ale projevuje se skrze neformální veto, „locker-room“ mentalitu a domněnky o dynamice týmu. Argument, že by přítomnost ženy rozptylovala, je ve skutečnosti přiznáním neprofesionality těch, kteří ho používají, ne důvodem k vyloučení hráčky.
This reminds me of when the best LEC team at the time asked Riot to only put male referees behind their team, arguing that female referees would negatively impact player performance by distracting them with their presence. https://t.co/VXu5eL133g
— Yuli 💗 Training Arc! (@yuliexe) March 25, 2026
Právě proto podle mnohých dávají smysl projekty a ligy zaměřené na marginalizované skupiny. Ne jako rozdělení scény, ale jako nutná reakce na prostředí, které stále nedokáže garantovat rovné podmínky. Dokud bude pohlaví hrát roli při rozhodování o sestavě, nemůže se scéna tvářit jako skutečně férová. A zatímco jednotlivci mluví, velká část organizací mlčí. A právě tohle ticho je možná nejhlasitější odpovědí na otázku, proč se podobné příběhy opakují pořád dokola.
