Rivalita na domácí StarCraft 2 scéně: 4. část – h34D_hUnT3R

část 1 - PredY

část 2 - Harpner

část 3 - DeViL

část 5 - Rikytan

část 6 - Ladabaz

část 7 - TomikuS & BlueCheese

Po třech dílech článkového seriálu o StarCraft 2 rivalitě na česko-slovenské scéně, kdy jsme probrali PredYho, Harpnera a DeViLa, se dostáváme i ke mně. Ke StarCraftu 2 jsem se dostal přes WarCraft 3, v kterém jsem byl mistr republiky. Není úplně jednoduché, když mám sám popsat svůj herní styl, ale je pravda, že jsem byl taktéž spíše agresivní hráč (což je úsměvný dvojsmysl). Zpočátku to byla otázka sebedůvěry, která mi chyběla, ač jsem to umně skrýval. StarCraft 2 byl pro mě o poznání náročnější na pozornost a multitasking oproti WarCraftu 3. Já chtěl být vždy maximálně safe a přišlo mi nereálné na více bázích bránit všechny možné nájezdy a nálety na zranitelné dělníky. Vyhovovaly mi spíše rychlejší, ale o to sofistikovanější strategie. Bohužel jsem se občas zamotal do svých mindgames, někdy se stávalo, že jsem byl zbytečně nervózní a za chodu měnil plány. Chyběl tam ten jasný záměr, který jsem viděl např. u Harpnera. Z dosavadní čtveřice hráčů se považuju pravděpodobně za nejméně talentovaného. Všechny výsledky jsem musel vydřít spoustou hodin tréninku.

Seznam úspěchů na domácí scéně:

• 1. místo 1. sezóny Gigabyte ligy
• 2. místo 2. sezóny Gigabyte ligy
• 2. místo LanCraft Summer 2011
• 1. místo 2. sezóny České StarCraft 2 ligy
• 2. místo 3. sezóny Gigabyte ligy
• 2. místo 4. sezóny BenQ ligy
• 1. místo Asus NSL 3
• 1. místo HyperX StarCraft 2 Challenge
• 1. místo Asus NSL 4
• 1. místo LanCraft Summer 2013
• 1. místo Hitpoint Showtime
• 1. místo Asus NSL 6

„Za svého největšího rivala jsem považoval Harpnera a to ať už proto, že to byl taky protoss, anebo i proto, že mě jednoduše ze všech hráčů na domácí scéně porážel nejčastěji. Harpner byl rozhodnější, cílevědomější a jak už jsem psal výše, čím více se kupilo proher, tím více jsem v našich hrách zmatkoval. Připomenu např. náš Ace match v týmové lize PSPL na LAN finále na LanCraftu Summer 2012. Tak moc mi záleželo na tom, abych svůj tým odnesl do finále, až jsem si např. proti blink all-inu překlikem cancelnul Robotics Facility těsně před dostavěním. Zpětně zřetelně vidím tu chybu v nastavení mysli a chápu, proč progameři mívají i mental coache. Zbytečně hodněkrát jsem se proti Harpnerovi pouštěl do zběsilých (canon) rushů, jen abych nemusel čelit jeho blink stalkerům. Popř. jsem se snažil jej příliš hard counterovat, tedy jakoby přechytračit za každou cenu, což se většinou nedařilo. Chtělo to odmyslet si ze hry jeho jméno a hrát prostě PvP. A právě to s hráčem udělá pocit silné rivality.

Svoji pomyslnou kletbu se mi paradoxně podařilo zlomit až na LanCraftu Summer 2013, do kterého jsem konečně vstupoval v klidu a bez potřeby sobě i ostatním něco dokazovat a za každou cenu vyhrát. Při psaní o Harpnerovi je také na místě dát dohromady nějakou veřejnou omluvu za své chování, protože Harpner (ale i DeViL) si určitě s mými rage-quity užili své. Na hře mi svého času záleželo přespříliš - ta stejná ambice, která mě tlačila kupředu mě vlastně i brzdila v tom, abych si herní prostředí a setkávání na LANkách užíval plnými doušky. A koneckonců oslabovala i moje turnajové výkony. Moje vnímání rivality v počítačové hře se zbytečně přibližovalo k vnímání souboje jako takového. Nejspíš je pravda, že v jednu dobu jsem podvědomě Harpnera vinil za to, že mi jakoby „vzal“ můj sen být v Česku nejlepší hráč. Vidím to až zpětně a mrzí mě to, protože je to hloupost. Každý jsme hráli tak, jak jsme dovedli, každý jsme do toho dávali své maximum (které nám umožňovaly okolnosti) a je logické, že výhra jednoho musí znamenat prohru druhého. Je snadné to pochopit, ale těžké se s tím ztotožnit...

Každopádně tím se přesouvám k DeViLovi. Proti DeViLovi jsem hodněkrát prohrál na drobnou nepozornost, a to mi nebylo vůbec příjemné. Myslím, že zpočátku jsem jeho herní styl dostatečně nerespektoval. Např. si přesně pamatuju LAN finále 2. sezóny Gigabyte ligy, kde jsem za stavu 2:2 měl rozhodující zápas pomyslně v kapse. Nascoutoval jsem Nydus all-in, ubránil první pokus a v podstatě už začal slavit vítězství, když v tom jsem si jednoduše nevšiml dalšího Nydusu v bázi, i přestože jsem měl vision v celé bázi. Co se týče Asus NSL 3, tak všechny tři kvalifikační turnaje vyhrál Harpner, věděl jsem, že nezbývá než doufat, že se potkáme až ve finále a já ukořistím aspoň 2. místo. Štěstěna však stála při mně a Harpnera vyřadil DeViL a to docela přesvědčivě. Po tomto triumfu vstupoval do finále jako jasný favorit, brněnský sál byl plný bannerů s jeho jménem. Před Asus Finals jsme měli ale 3 týdny času a já netrénoval každý den x hodin nic jiného než PvZ se zaměřením na defenzi proti multi-prong agresi s mass roach. Byl to zvláštní pocit, protože poprvé ve své herní kariéře jsem vstupoval do zápasu, o němž jsem byl skálopevně přesvědčen, že jej vyhraju a že to bude 3:0. Myslím si, že do té doby naši rivalitu nikdo tolik nevnímal, ale najednou se ten trojúhelník Harpner-DeViL-já stal realitou. Byla to divácky atraktivní dynamika. Potlesk diváků na konci Asus Finals 3 dodnes považuju za jeden z nejkrásnějších momentů mého před-rodinného života.

Situace se téměř totožným způsobem opakovala na Asus Finals 4, které jsem si maximálně užil. To byl vyloženě nefalšovaný pocit štěstí, protože právě na konci roku 2012, i když jsem netrénoval tak zběsile, objevil jsem styl do PvZ, který mi perfektně seděl a dle mě naprosto counteroval tehdejší meta game. Asus Finals 6 jsem vnímal už poněkud jinak. Na jednu stranu po vyřazení Reitora jsem cítil, že do toho musím dát zase jednou maximum, protože tohle by mohla být poslední velká výhra, ale na druhou stranu mi aktuální stav hry už tolik neseděl a v PvZ jsem se v éře Swarm Hostů necítil komfortně. Za stavu 0:1 selhal můj Immortal all-in a DeViL si jen obrovským podceněním druhé vlny all-inu nechal utéct hru mezi prsty. Nevím, zda si uvědomuje, že do toho, aby vedl 2:0, skutečně chyběly milimetry a já si nejsem jist, jestli bych takový stav zvládl otočit.

Věřím, že svou roli hrála i psychika na straně DeViLa, myslím si, že do zápasu vstupoval s nejistotou, co si na něj připravím, nevěřil si, a to je škoda, protože tehdy rozhodně měl na to, aby vyhrál. Proti DeViLovi to skutečně z mé strany bylo vždy o důkladné přípravě a pokud na to zrovna nebyl čas, anebo mě nenapadla žádná nová vychytávka, dopadlo to jako v obou The Nest Alienware Cupech, kde jsem právě s DeViLem vypadl a docela mě to mrzelo. Stejně tak mě mrzelo, že z Asus Finals 3 a 4 nebyl žádný videozáznam a ten který se z Asus Finals 6 dochoval má ustřižený závěrečný rozhovor, v němž zaznělo, že DeViLa vnímám jako nejlepšího možného soupeře. Jako kvalitního hráče, který mě tlačil dopředu. Hráče, díky kterému jsem musel na svém jinak zdaleka nejslabším matchupu PvZ tolik pracovat, až se na konci Wings of Liberty stal můj nejsilnější. Bez silného vyrovnaného soupeře nemůže existovat rivalita – DeViL byl můj rival. Možná ne tak velký jako Harpner, ale vydržel být rivalem celé 4 roky, co jsem StarCraft 2 hrál.“

A nyní se pojďme podívat na oblíbenou tabulku turnajových statistik.

Musím přiznat, že výsledky mě v několika ohledech překvapily. V prvé řadě je to má záporná bilance proti DeViLovi. Ukořistil jsem sice ty nejcennější výhry, ale celkově, když se hrálo bez větších příprav, DeViL vyhrával o poznání častěji. Ač jsem byl tedy dle MichalSovy analýzy nejvýdělečnějším domácím StarCraft 2 hráčem, jsem první z rivalů, který ukončil svoji herní kariéru se zápornou bilancí 43,85% na série a 48% na mapy, což je mezi rivaly jeden z nejhorších výsledků. Ačkoli nejlepší bilanci jsem měl proti Ladabazovi, konkrétně 66,67%, musím doplnit, že právě Ladabaz mi uštědřil nejbolestivější porážku mého herního života. Jednalo se o 2:1 ve Winners Bracket LanCraftu Spring 2012, které přišlo pouhý den poté, co jsem ho na LAN finále 4. sezóny BenQ Ligy vymazal 3:0. Šílené podcenění a skvělá adaptace Ladabaze přispěla k tomu, že nestačilo pouze ragequitnout hru, musel jsem v nadsázce řečeno ragequitnout celou LANku… (haha)